š příběh a příběhy našich zaměstnanců

Příběh FOKUSu Vysočina se začal psát už v roce 1992, kdy v Želivě zahajuje svoji činnost při práci s duševně nemocnými. Postupem času svoje služby rozšířil do Havlíčkova Brodu, Pelhřimova, Chotěboře i Hlinska a v každém z těchto měst fungují, nyní pod hlavičkou Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o., také jednotlivé dílny. Právě tady dáváme šanci lidem s duševní nemocí nebo jinak handicapovaným zařadit se do běžného pracovního života. A jedním ze směrů, kam se začaly naše kroky ubírat, je také zřízení gastroprovozu Čistá duše.

Chcete se dozvědět více o našich dílnách? Klikněte zde: Chráněné dílny Fokus Vysočina s.r.o. . 

Zajímá vás činnost FOKUSu Vysočina? Podívejte se na náš web


A co je vlastně Čistá duše?


Ne, my opravdu nejsme jen tak obyčejnou cukrárnou, běžným bistrem nebo klasickým krámkem a jméno Čistá duše jsme nevybrali náhodou.

U nás totiž mohou najít šanci na uplatnění i ti, ke kterým se jinde obracejí zády. Jako součást sociálního podniku totiž dáváme šanci na uplatnění lidem s duševním onemocněním nebo i těm, kteří se na trhu práce prostě už uplatnit nedovedou.  Proto chceme, aby náš podnik byl nejen úspěšný, ale také prospěšný. 

O tom, že tento svůj závazek opravdu plníme, se můžete níže přesvědčit díky příběhům našich klientů.


Příběhy našich klientů:

Renatu práce v bistru baví
Renatu práce v bistru baví

Získala jsem tu klid

Renata se do Havlíčkova Brodu přistěhovala z dalekého Chebu už před více než deseti lety. "Osud tomu chtěl, že jsme tu už zůstali," říká dnes matka dvou dospělých dcer.

V Brodě si našla práci, ale zaměstnání ve velké firmě pro ni spíše bylo zlo. Tvrdé podmínky a požadavky se na ni podepsaly.

"Byl tam hrozně špatný kolektiv, do toho se objevily další problémy." Zdravotní komplikace na sebe nedaly dlouho čekat. "Trpěla jsem silnými depresemi a bipolární poruchou. Byla jsem pořád šíleně unavená, nic mě nebavilo. Čas od času se dostavily silné záchvaty, při kterých jsem omdlívala a nic si nepamatovala," vzpomíná. Pohnutí v jejím hlase je skoro hmatatelné, paměť se prostě oklamat nedá.

"Byla jsem asi čtyřikrát hospitalizována na psychiatrii. Pak mi ale moje lékařka doporučila FOKUS Vysočina, kam jsem začala docházet." Renata začala získávat zpět životní jistotu.

"Vloni se nakonec objevila práce v nově otevíraném bistru a já nastoupila. Víte, hrozně mě to tu baví." Její hlas najednou získává úplně jiný tón. Veselý a pevný.

Do bistra chodí každý den na čtyři hodiny."Jsem tady hrozně spokojená, baví mě dělat třeba chlebíčky. Je tu výborný kolektiv a ráda chodím mezi lidi, kteří mají podobné problémy. Není tu žádná rivalita, vlastně si tu odpočinu. A hlavně jsem tady získala klid," dodává.

Její směna zrovna končí. Když se smíchem před odchodem obejme svoji kolegyni, sami v sobě něco ucítíte. Teplo někde u srdce. Je to pocit, že tohle prostě má smysl.

Klikněte a můžete začít psát. Ad minima veniam quis nostrum exercitationem ullam corporis suscipit laboriosam nisi.

Helena s částí své "rodiny".
Helena s částí své "rodiny".

V krámku mám svoji rodinu

Helena tak trochu už patří k inventáři Krámku Čistá duše. Je tu totiž prakticky od jeho otevření v roce 2012.

Rodilá brňačka měla těžké dětství a takřka polovinu svého života strávila za zdmi psychiatrické nemocnice. Prošla si závislostí na alkoholu a pokusem o sebevraždu. Po odchodu z léčebny začala spolupracovat s FOKUSem.

Když vám nyní uvnitř krámku podá ruku, uslyšíte veselý hlas a dívá se zpříma do očí.

"Dvakrát týdně sem chodím uklízet a to samé dělám i v bistru," říká a usmívá se.

V domečku pod košatými lipami našla důležité zázemí a jistotu. "Pracuji tu bez stresu, našla jsem tu přátele. Dostávám se mezi lidi, nemyslím na hlouposti."

Helena vypadá opravdu spokojeně. "I moje doktorka říká, že jsem se změnila. Můj život se prostě zlepšil. Když mě něco trápí, všichni okolo mi pomohou. Ze své práce mám radost. Vím, že ji dělám dobře a to mě strašně těší," povídá sebevědomě a směje se.

Je třeba udělat nezbytnou fotografii. "To nejdůležitější jsem vám neřekla," zahlásí a volá k sobě kolegy. Rozpaží ruce, jako by chtěla celý krámek láskyplně obejmout. Tlačítko fotoaparátu cvakne. Co bylo to důležité?

"Tohle je vlastně moje rodina," dodá s vážností v hlase a pak se rozesměje. Znovu a upřímně.