PŘÍBĚHY NAŠICH KLIENTŮ

Získala jsem tu klid

Renata se do Havlíčkova Brodu přistěhovala z dalekého Chebu už před více než deseti lety. "Osud tomu chtěl, že jsme tu už zůstali," říká dnes matka dvou dospělých dcer.

V Brodě si našla práci, ale zaměstnání ve velké firmě pro ni spíše bylo zlo. Tvrdé podmínky a požadavky se na ni podepsaly.

"Byl tam hrozně špatný kolektiv, do toho se objevily další problémy." Zdravotní komplikace na sebe nedaly dlouho čekat. "Trpěla jsem silnými depresemi a bipolární poruchou. Byla jsem pořád šíleně unavená, nic mě nebavilo. Čas od času se dostavily silné záchvaty, při kterých jsem omdlívala a nic si nepamatovala," vzpomíná. Pohnutí v jejím hlase je skoro hmatatelné, paměť se prostě oklamat nedá.

"Byla jsem asi čtyřikrát hospitalizována na psychiatrii. Pak mi ale moje lékařka doporučila FOKUS Vysočina, kam jsem začala docházet." Renata začala získávat zpět životní jistotu.

"Vloni se nakonec objevila práce v nově otevíraném bistru a já nastoupila. Víte, hrozně mě to tu baví." Její hlas najednou získává úplně jiný tón. Veselý a pevný.

Do bistra chodí každý den na čtyři hodiny."Jsem tady hrozně spokojená, baví mě dělat třeba chlebíčky. Je tu výborný kolektiv a ráda chodím mezi lidi, kteří mají podobné problémy. Není tu žádná rivalita, vlastně si tu odpočinu. A hlavně jsem tady získala klid," dodává.

Její směna zrovna končí. Když se smíchem před odchodem obejme svoji kolegyni, sami v sobě něco ucítíte. Teplo někde u srdce. Je to pocit, že tohle prostě má smysl.

Klikněte a můžete začít psát. Ad minima veniam quis nostrum exercitationem ullam corporis suscipit laboriosam nisi ut aliquid.

V krámku mám svoji rodinu

Helena tak trochu už patří k inventáři Krámku Čistá duše. Je tu totiž prakticky od jeho otevření v roce 2012.

Rodilá brňačka měla těžké dětství a takřka polovinu svého života strávila za zdmi psychiatrické nemocnice. Prošla si závislostí na alkoholu a pokusem o sebevraždu. Po odchodu z léčebny začala spolupracovat s FOKUSem.

Když vám nyní uvnitř krámku podá ruku, uslyšíte veselý hlas a dívá se zpříma do očí.

"Dvakrát týdně sem chodím uklízet a to samé dělám i v bistru," říká a usmívá se.

V domečku pod košatými lipami našla důležité zázemí a jistotu. "Pracuji tu bez stresu, našla jsem tu přátele. Dostávám se mezi lidi, nemyslím na hlouposti."

Helena vypadá opravdu spokojeně. "I moje doktorka říká, že jsem se změnila. Můj život se prostě zlepšil. Když mě něco trápí, všichni okolo mi pomohou. Ze své práce mám radost. Vím, že ji dělám dobře a to mě strašně těší," povídá sebevědomě a směje se.

Je třeba udělat nezbytnou fotografii. "To nejdůležitější jsem vám neřekla," zahlásí a volá k sobě kolegy. Rozpaží ruce, jako by chtěla celý krámek láskyplně obejmout. Tlačítko fotoaparátu cvakne. Co bylo to důležité?

"Tohle je vlastně moje rodina," dodá s vážností v hlase a pak se rozesměje. Znovu a upřímně.